mainská mývalí kočka

Možná o nás někdo prohlásí, že jsme blázni, ale nevadí ..... Jenny je naprosto obyčejná kočička, kterou jsme našli na naší zahrádce ve stáří asi pěti týdnů. Následovalo rozhodnutí buď a nebo ..... už jako malá holka si pamatuji, jak jedna černá kočička přivedla každé jaro a každý podzim na naši zahrádku svoje kočičí děti právě ve chvíli, kdy začínaly papat. No, u nás bylo vždycky co :-)). Většinou to bylo jedno koťátko, jednou dokonce pět. Vždy se o ně vzorně starala, nám dovolila přiblížit se jen na určitou vzdálenost, kterou pokud jsme překročili, zavelela a všichni odešli. A tak jsme respektovali její pravidla a život šel dál. Je to pár let co přivedla vrh pěti koťátek. Naprosto úžasná stvoření - jeden dokonalý mramor, jeden tygřík, dva černě tečkovaní a nakonec malý černý "špunt", kterému jsem začala říkat "Blackie". To černé kotě bylo nejmenší, plné parazitů, v hrozném stavu, nemocné, hladové ....., ale statečné, přišlo až k nám a chtělo jíst..... samozřejmě jsme se mámě kočce rozhodli pomoci tentokrát o něco více. S největší opatrností zase vzhledem k našim domácím mazlíčkům jsme je chodili pravidelně krmit, naplánovali odčervení a očkování a takové ty ubližovací, ale nutné procedury. Jenže ..... když jsme byli jednou krmit, malé "Blackie" se napapalo a s bříškem jako tenisák odešlo na vedlejší zahradu. Pak se ozval zvuk..... Byl to výkřik plný bolesti, při kterém tuhla krev ..... máma kočka vyběhla na střechu blízké kůlny, ale na jejím okraji se zarazila. A potom vyvrávoral zpoza kůlny náš silně podnapilý soused kočky značně nenávidějící a brumlal něco, že ho klovla slepice. To malé držel ve dvou prstech jako králíka ..... Vyrvala jsem mu ho z ruky, koťátko krvácelo z nosu, z tlamičky, z očiček, máma kočka nechápala co se děje a my vlastně také ne. Po pár vteřinách zaváhání jsme naložili mrňouse do čepice (byl taaaaak strašně maličký) a odvezli ho k veterináři. Bohužel, ani on už nedokázal pomoci, prcek měl proraženou lebku a umřel a slepice to určitě nebyla...... Do teď ve mně zůstal a ta léta přetrvává strašný pocit vzteku, lítosti a bezmoci..... Uvažovala jsem tehdy, že třeba za statečnost bychom si toho malého přece jen mohli nechat u nás doma, ale bylo nám hloupé brát ho mámě a ty čtyři ostatní tam nechat. Ani nevím zda to byl kluk nebo holka. Kdybychom ale byli tenkrát rozhodnější, mohli jsme mrňouse zachránit, ale on ho zabil!!!!! Druhý den už koťátka pod kůlnou nebyla, máma kočka je odvedla pryč a my pak postupně nacházely mrtvolky jejich různě starých tělíček. A tak to bylo vlastně vždycky ..... Někteří lidé jsou zlí a nedokáží se radovat z maličkostí, jako je třeba život ostatních kolem nich. A nedokáží se odvděčit ani kočce, která jim chytá myši, třeba občas jí dát najíst, ale naopak ji raději utlučou, protože jim šlápla na záhonek a nebo prostě jen proto, že nemají kočky rádi. Na zahrádku už od té doby moc nechodíme, náš život se také podstatně změnil, ale černé kočičí mámě čas od času nějaké to jídlo nosíme. Letošní podzim (2008) trávou náhle proběhlo něco malého, pruhovaného jako opravdu hodně maličkaté divoké prasátko ..... Sice chodit to moc ještě neumělo, ale šikulka se nám velmi rychle a dobře schovala. Byla sama samotinká ..... Bylo to buď a nebo - buď kotě zůstane na zahradě a necháme ho jeho osudu, který bude nejspíš stejný jako u jeho dřívějších sourozenců nebo konečně něco uděláme!!!!! Všechny je zachránit nemůžeme, ale tohle jedno přece ano ....! A tak jsme to udělali. Takto maličké mimčo (v zájmu dobré socializace) jsme mámě kočce prostě ukradli. Zimu venku by jistě nepřežilo. S těžkým srdcem, ale zároveň pocitem, že děláme to nejlepší co můžeme. A tak se k nám dostala naše malá. Dostala jméno už při cestě domů, když spala v plastovém kýblíku od majonézy (boxy pro kočky s sebou běžně nenosíme a jí ta velikost a tvar naprosto vyhovovali :o))) Tahle malá princeznička se jmenuje Jenny z Losů. Tak se říká té oblasti kde se narodila .....Následovala nezbytná karanténa, ubližovací procedury jako odblešení, odčervení, další důležité vet testy a když bylo vše v pořádku, byla Jenny "vypuštěna" do naší smečky. Louňáci na ní koukali překvapeně, Pražáci si pravděpodobně mysleli, že dostali malou živou myšičku na hraní a neváhali ji chvílemi používat jako míček na hraní. Ale Jenny má skvělou povahu, ničeho se nebojí (zapnutý vysavač, spláchnutí wc, pád poklice na podlahu :o)) ) a v době, kdy vážila necelých 500g klidně skočila na záda Andrému, který byl už skoro devíti kilový. Na svou mámu hned zapomněla a místo ní má naše ruce, které jí dávají najíst a se kterými se mazlí, bojuje a nakonec v nich i usne. Je to malé zlatíčko, které jakoby k nám vždy patřilo. Smečka jí přijala skvěle, na kočky až nečekaně bez obtíží či protestů, naopak se malého sirotečka ujaly a začaly jej vychovávat a jí se snad u nás bude líbit. Myslím, že z ní bude přítulná kočička milující člověka, protože ji vychovají naše kočky a nikoliv její divoká a plachá máma. Jen nevím kde se naučila spát přímo na obličeji člověka :o)). 

 A TOBĚ VELKÉ DÍKY BEZEJMENNÁ ČERNÁ KOČIČÍ MÁMO, ŽES TUHLE HOLČIČKU PŘIVEDLA PRÁVĚ K NÁM. Slibuji, že se u nás bude mít opravdu moooooc dobře .....

Jenny během svého krátkého života venku prodělala vážný úraz, ale i tak ji možná někdy vezmeme na výstavu kočiček, protože "Keny a Jenny", to zní celkem pěkně, tak by mohli jet třeba spolu. A Jenny má nádhernou mramorovanou kresbu, která se opravdu u obyčejných kočiček nevidí. V důsledku úrazu má sice určitý handicap, kvůli kterému nikdy nezíská pohár, ale to nevadí. Divákům na výstavě se jistě bude MOC líbit :o))